Cesar Harada
Řeky, ovzduší, dokonce i půda jsou kontaminované. To je známá věc a spousta vědců pracuje na tom, jak zjistit závažnost této kontaminace, jak ji odstranit, jak se jí do budoucna vyvarovat. Ale co když řešení problému, který ovlivňuje celé lidstvo, nenecháme pouze na vědcích? Co když se zeptáme dětí, studentů, co by s tím udělali? Přesně tohle udělal Cesar Harada žijící v Hong Kongu.
Problém představil dětem ve věku 6–15 let ze své třídy v Harbour School. Prozradil jim, že až 80 % oceánů je znečištěno plasty. Poté nechal pracovat jejich představivost. Každé dítě zkusilo vymyslet nějaký přístroj, robot, který by mohl pomoci toto znečištění zredukovat. Z každého nápadu pak Harada vzal to nejlepší a postavil s dětmi robot, který nám sice nepomůže všechen odpad posbírat, zato nám ale řekne, kde se nachází. Robot v sobě má zabudovanou kameru, která snímá vodu, v níž pluje, a snímky pak posílá do počítače. Ten vyhodnocuje množství i velikost plastových zbytků, které se v oceánech nacházejí. Tím tyto děti přispěly svou malou troškou do mlýna.
Žáci se díky tomuto projektu o dění kolem sebe začali více zajímat. A zanedlouho sami přišli s tím, že v Bangladéši je voda tak znečištěná, že tento přístroj tam prostě nefunguje. Voda je zde totiž hnědá stejně jako olej, který ji znečišťuje. Proto děti sestavily jednoduchý spektrometr, který na základě prosvícení různými látkami zjistí, co vše se ve vodě nachází. Tento přístroj poté poslaly do Bangladéše. Samy se naučily, že pomáhat se dá i na dálku a že to je třeba.
Cesar Harada je napůl Japonec, napůl Francouz. I on byl zasažen zemětřesením a následně tsunami, které v roce 2011 otřásly celým Japonskem, zejména proto, že obří vlna zničila jadernou elektrárnu Fukušima. Od té doby tam Harada každý rok jezdí s týmem vědců a sbírá data. Minulý rok zapojil i děti. Nejdříve společně vytvořili topografickou mapu Japonska. Na tu pak děti umístily suchou barvu tam, kde začala kontaminace, potom celé Japonsko postříkaly vodou a mohly přesně vidět, jak se znečištění dostává do řek a z nich do moří. Vzhledem k tomu, že do Fukušimy Harada děti vzít nemohl, spokojil se s tím, že jim každý večer podával hlášení, popisoval denní postupy a vymýšlel s nimi o plány na další den. Se svým týmem sesbíral vzorky z pobřeží a již za asistence dětí je rozeslal na univerzity po celém světě, které je analyzovaly. Všechny výsledky pak zaznamenal do mapy, díky čemuž japonští rybáři vědí, v kterých vodách kontaminace není tak velká, kde mohou lovit ryby na své oblíbené suši. Díky tomuto projektu se i malé děti zapojily do řešení obrovského problému.
To se již dostáváme do současnosti, kdy Harada zjistil, že na své čím dál větší projekty je jedna třída malá. Podařilo se mu získat starou továrnu v centru Hong Kongu, kterou přestavěl na prostory, kde se děti mohou pokoušet vyřešit problém, jaký si zamanou, přijít na odpověď na jakoukoliv otázku, ať již k tomu potřebují chemickou či fyzikální laboratoř nebo nářadí, za které by se nestyděl žádný řemeslník. Kromě toho jim zde se vším mohou pomáhat rodiče, kteří se tak na chvíli zase mohou stát dětmi, vnikat do fantazie a představ svých potomků a třeba i trochu oživit tu svou. A kdo ví, třeba se právě zde najdou odpovědi na otázky, které lidstvo pálí už tak dlouho. Všichni se určitě shodneme na tom, že k tomu bude potřeba notná dávka představivosti.
http://www.ted.com/talks/cesar_harada_how_i_teach_kids_to_love_science